Mezinárodní vztahy a pravidla týkající se Antarktidy i jejího využití upravuje tzv. Antarktický smluvní systém (Antarctic Treaty System), jehož základem je Smlouva o Antarktidě (Antarctic Treaty) a související dohody. V rámci této smlouvy se státy dohodly, že Antarktida má sloužit pouze k mírovým účelům a bude se využívat pouze pro vědecké účely, v omezeném rozsahu i turismu. Naopak vyloučeny jsou jakékoliv zábory území pro jednotlivé státy a dosavadní vznášené nároky jsou zmrazeny po dobu platnosti této smlouvy. Dále je zakázána těžba nerostných surovin a veškerá vojenská činnost, jaderné výbuchy a zneškodňování či ukládání radioaktivního odpadu.
Pro účely tohoto systému je Antarktida definována jako území veškeré pevniny jižně od 60. rovnoběžky jižní šířky včetně šelfových a plovoucích ledovců (bez volného moře).
Během postupného objevování Antarktidy v první polovině 20. století si některé státy začaly nárokovat její území a vymezovaly si své zábory (territorial claims). Mezi prvními byla Velká Británie, Nový Zéland, Francie dále Norsko, Austrálie, Chile a Argentina. Během 2. světové války a pár let po jejím skončení došlo u břehů Antarktidy k několika mezinárodním konfliktům a následně i vojenskému cvičení. Tyto incidenty a následná mezinárodní vědecká činnost nakonec motivovaly státy k uzavření dohody o zachování míru a ochraně Antarktidy. Původně požadované územní nároky sedmi států nebyly Smlouvou zrušeny, ale pouze pozastaveny. V mapách tak bývají stále zakresleny.
Smlouva o Antarktidě byla uzavřena na základě jedinečné mezinárodní vědecké spolupráce, která probíhala u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku (1957–1958). Během tohoto období došlo k podrobnému průzkumu bílého kontinentu, kterého se zúčastnili vědci ze 67 států. Jejich spolupráce vyústila v uzavření zmíněné mezinárodní Smlouvy.
Smlouva vznikla 1. prosince 1959 ve Washingtonu (USA) a vstoupila v platnost 23. června 1961. Na samém počátku ji podepsalo 12 států, které se zúčastnily výzkumu během geofyzikálního roku a na Antarktidě měly alespoň jednu stanici s personálem v průběhu celého roku – Argentina, Chile, Spojené státy Americké, Belgie, Francie, Norsko, Velká Británie, Jihoafrická republika, Rusko (tehdy Sovětský svaz), Japonsko, Austrálie, Nový Zéland. Další země se připojovaly postupně. Smlouvu dosud podepsalo 58 států, z nichž 29 má poradní a hlasovací právo a můžou spolurozhodovat o dění na Antarktidě a dalších 29 států má statut pozorovatele bez hlasovacího práva. Smlouvu o Antarktidě může podepsat jakýkoliv členský stát OSN.
Smlouva je platná do roku 2048 a po jejím vypršení může kterýkoliv stát s hlasovacím právem požádat o její revizi. Pro přijetí jakýchkoliv změn je potřeba souhlas tříčtvrtinové většiny poradních států.
Česká republika Smlouvu podepsala v roce 1962 (tehdy ještě jako Československo) a v roce 2014 získala rozhodovací a hlasovací právo. Od té doby pomáháme spolurozhodovat o důležitých otázkách a změnách týkajících se Antarktidy.